Předem bych chtěl říct že si nedělám patent na rozum a na znalost této země. Na Ukrajině jsem strávil pouhopouhých pět dní a to hlavně v Kyjevě. Tento výlet ale ve mě zanechal spousty zážitků a to převážně kladných. Před naším odjezdem jsem slyšel spoustu narážek na to, že už se nikdy nevrátíme a jak je to tam hrozně nebezpečný jet, a to hlavně do Černobylu, o kterém málo kdo ví nějaká fakta a spousta informací které se objevují jenom přikrmují fámu o zóně smrti a tajemném městě duchů. Musím říct že až na úplný závěr naší cesty jsem žádné ohrožení ani nebezpečí nepociťoval a hlavně Kyjev je prostě moderní rušné evropské město, které je v mnoha ohledech srovnatelné s jinými metropolemi, s příjemnými lidmi, kteří jsou Vám ochotni pomoct a poradit když potřebujete. Třeba některý ze zážitků nemusí odpovídat běžné realitě, a prostě jsme měli štěstí, nebo smůlu, ale prostě to tak bylo !!!

czfoxx@seznam.cz

2.6.2006 – A chčije a chčije

 Kousek od Olomouce to začalo,  a skončilo vlastně až na polsko-ukrajinské hranici. Mimochodem, Poláci jsou zřejmě experti v opravování silnic.  Ze 400 Km které jsme po Polsku projeli, byla snad polovina  „v remontě“ a ta druhá vypadala, jako že tu opravu nutně potřebuje. Největší specialitou byla série šikan-objížděk , kterou polští silničáři vytvořili na jinak celkem rovném úseku silnice.

 3.6.2006 – Polsko- ukrajinská hranice (Krakowec)

 Němci se rozlezou všude. Při čekání na odbavení na Polské straně se před celou kolonu vecpalo BMW s německou MPZ a chvíli po něm to zkoušel další Němec. To už jsme v autě celkem nadávali. O to příjemnější bylo když je celník se slovy cituji…. Němci zajebani… poslal na konec kolony a osádka bavoráka v klidu za celnicí vykládala na zem veškeré věci.
To ovšem nebylo celé naše pohraniční trápení. Po přejezdu na ukrajinskou stranu jsme vyfasovali lístečky, každej svůj na vstup a jeden extra na auto. Naštěstí se voják který je rozdával, při pohledu na naše vyjevené obličeje slitoval a aspoň ten který příslušel k našemu autu nám vyplnil. To samé jsme udělali i my, a čekali. Ačkoliv bylo před náma asi deset aut,  ale ani po hodině jsme se nedostali k odbavení. Po hodině a půl se začaly svorně ozývat naše močové měchýře, leč neúprosný pohraničník nás zahnal do auta… Přijíždíme k okýnku, vše funguje celkem dobře, jsme zapsáni do počítače, dostáváme razítka do pasů,  kamarád jedno navíc za auto, kdyby jej náhodou chtěl na Ukrajině zpeněžit. Jediné co se tamóžnikovi nezdá je naše cílová stanice. Touží vědět co tam budeme dělat, kde tam budeme bydlet, tak vytahujeme voucher od bytu a necháváme úředního šimla nahlédnout. Po chvilce ho spokojeně vrací a my můžeme  konečně jsme po dvou a půl hodinách odrazit se všemi formalitami na cestu směr Kyjev. To jsme ještě netušili co nás čeká na zpáteční cestě.

Silnice nebo tankodrom ? Radši tankodrom než Lvov !!!

 Ze začátku se zdálo že to nebude tak zlé , ale průjezd prvním lesíkem nás uvedl do ukrajinské reality. Silnice byla více kolekcí záplat než čímkoli jiným ale postupem času se i na takovýto pestrý povrch dalo zvyknout. To se ovšem mělo brzy změnit, s naším příjezdem do největšího města západní Ukrajiny Lvova.
V centru města je totiž dlažba. Ale ne ledajaká. Podle toho jak vypadá jí položil ještě car Mikuláš a sovětský člověk jí vylepšil tím že do toho ještě přidal tramvajové koleje. Tím vznikl nepředstavitelný povrch, který by pro testování tanků okamžitě brala jakákoliv zbrojovka na světě. Kostky jsou každá jinak vysoká a přejezd přes koleje znamená přehoupnout se přes deset až patnáct centimetrů vysokou terénní vlnu.  Do toho si přimyslete auta parkující bez problémů uprostřed vozovky a máte obrázek skoro kompletní. Ale něco tomu chybí …. Vidět to.
Další specialitou Lvova je „úžasné“ dopravní značení. Cestou směrem na Kyjev to je celkem v pořádku, až na poslední odbočku za městem kterou trefujeme systémem pokus omyl. Ve směru od Kieva je to ovšem lábuž. Chci se za každou cenu vyhnout centru, s jeho povrchem, ale nedaří se. Ulice nás suverénně vede na tankodrom. Navíc jedinou cedulí z ukazatelem kamkoliv je „Čop“. Jedu tedy poslušně na Čop když zjišťuji že najednou mířím na „Ivano-Frankovsk“ po asi dalších třech cedulích na toto město se najednou záhadně vynořuje opět Čop a hned za ním naštěstí i cedule na Krakowiatz.  Za chvíli ovšem mizí a objevuje se opět Ivano-Frankovsk abych po dalším kilometru zjistil že opravdu jedu na Krakowiatz. Celému tomu zmatku dává korunu opět výjezd z města, kde se cesta roztrojuje. Kdybych nebyl ateista, řekl bych že nám bůh ukázal cestu.

Cesty, Silnice, Dálnice

 Tak o tom by se dalo mluvit opravdu dlouho. Začneme tedy u potencionálně nejlepších komunikací a to jsou dálnice. Nenechte se unést, dálnice je to většinou kvůli tomu, že jsou v obou směrech dva pruhy. Prochází normálně obcemi, kde by asi člověk měl snížit rychlost na 60 Km/h ale Ukrajinci to nedělají a my tedy taky ne. Nic divného nejsou přechody pro chodce a zapomeňte na věci jako mimoúrovňová křížení. Pokud potřebujete odbočit doleva tak si se to jednoduše děje přes protisměrné pruhy na speciálně upravených místech kde za dírou ve svodidle je na krajnici vyasfaltovaný plácek na který po přejezdu dálnice vlítnete a pokračujete dál v protisměru nebo do odbočky. Ale nebojte se, provoz je slabý, takže času je dost a dost. Také povrch těchto dálnic mě pobavil, protože se snad co dva kilometry obměňoval. Na cestě z Rivně do Kieva tak poznáte vše, asfalt všech barev a hrubostí, panely usazené na těsno i na hrubo (tzv. model dederon), chybí snad jen kostky. Povětšinou se ale dá jet rychlostí přes 100 km/h. Obecně mi přišlo že směrem ke Kievu se kvalita dálnice pořád zlepšovala a před hlavním městem už byla skoro jako víceproudé silnici první třídy u nás. Také jsme většinou jezdili v levém pruhu, je prostě méně děrovaný a povrch je na něm o něco rovnější. Díky slabému provozu také nikomu nepřekážíte, i když i tady se vám může stát, že se vám na zadek z ničeho nic přilepí BMW a začne vás zuřivě problikávat.
Při jízdě po některých silnicích jsem odprošoval naše cestáře za to že jsem si vůbec někdy dovolil kritizovat jejich práci. Opravdu některé úseky jsou lahoda pro tlumiče a čepy vašeho vozu. Záplaty se mísí s původním asfaltem v neuvěřitelné mozaice, ale za chvíli si i na to zvyknete a nedělá vám to problém. Rozdíl poznáte až po přejetí za hranice, kdy se najednou v autě přestane všechno klepat a hučet podvozek. Opravdu specialitou je vodorovné značení, prostě čáry :-). Úplně v klidu se vám stane že uvidíte rovný úsek snad kilometr dlouhý a přehledný s plnou čárou v celé délce.  Věřte že po dojetí prvního Zila nebo Kamazu vás jízda čtyřicítkou brzy přestane bavit a budete předjíždět čáry nečáry.
Cesty, teda silnice třetí třídy…. Tak na takovou komunikaci jsem se odvážil najet jen jednou a taky to bylo naposled. Zprvu vypadalo vše celkem normálně, dokud jsme nepřijeli do stáda krav. Krávy se přehnaly, promiňte , váhavě ustoupily ze silnice a my mohli dál. Za chvíli nám začalo nějak přibývat děr, okomentoval jsem to tak že nám asi brzy zmizí i asfalt… A co myslíte že se stalo za další zatáčkou ? Ano zmizel :-) Cesta dál pokračovala jako polnice, byly u ní dopravní značky , cedule a pod. jenom ten asfalt nějak chyběl. Také zmizelo cokoliv jako ukazatele směru, takže jestli jedete správně se dalo odhadnout jen podle toho jak je která polnice rozježděná.

 Policie, Milice, DAI

 Možná by vás zajímalo co s policií. Na Ukrajině nad bezpečností a plynulostí dopravy bdí DAI (Děržávnaja Avtomobilnaja Inspekcia) . Vzhledem tito „policajti“ připomínají četníky z populární francouzské série. Mají základny podél cest, tzv. DAI posty. Většinou je okolo nich snížená rychlost na 50 Km/h, kterou kupodivu dodržují i ukrajinští řidiči. U domečku většinou stojí jeden a víc daišniků a koukají. Žádnou jinou činnost, jsem u těchto jejich základen nezaznamenal. Velmi čilou aktivitu ovšem projevil jeden z nich, když nás naměřil asi dvacet kilometrů před hranicema. V jedné obci. Obsáhle mi vysvětloval že jsem porušil pravidla silničního provozu , na radaru ukazoval 62 a dokola mi opakoval číslici sorok (čtyřicet).  Pak začal operovat z číslicí šedesát , která měla být minimální pokutou za tento přestupek a že musíme jet na soud, sepsat papíry a tam je možnost dostat až sto hřiven pokuty. No tady je nutno poznamenat že policajti mají na Ukrajině velmi nízké platy, a co jsme slyšeli od místních, nižší než třeba dělník v továrně. Navíc nesmějí brát peníze v hotovosti, takže jsme začali hrát hru o úplatek. Začínám vysvětlovat že u nas uže nět mnoga grivěň a ukazuji skoro prázdnou peněženku. Instruuji spolucestující v autě ať mi nedávají moc peněz, ze zádu připutuje pár bankovek, daišnik po nich hmátne a zřejmě mu to dostačuje. Ještě nám důležitě ukáže že na polšu rovně a propouští nás.
S milicí se setkáte poměrně často ale většinou jen někam jedou a nebo postávají a nic nedělají. Jednoho úplně luxusního, jsme pozorovali na nádraží v Kievě. Jakýsi zahradník tam sekal trávník a milicionář u něj stál a upřeně ho pozoroval. Opravdu bylo vidět jak ho to baví. Po chvíli přešel k prodavači občerstvení a dalších asi pět minut sledoval jak se prodávají pirohy. Celou svoji obchůzku zakončil opravdu důsledným sledováním lidí nastupujících a vystupujících z trolejbusu. Ještě jedna věc mě zaujala. V hlavním městě je nedaleko zastávky metra Politěchničeskyj Institut obchod s názvem Vajenyj Turk (asi). Tam si lze koupit celou uniformu nejen ukrajinské armády, ale také právě milice, a to včetně bot, označení, hodností a pendreku. Takže kdyby někdo měl zájem….

Kiev – město které žije

Procházku v sobotu večer po Kresčatiku (hlavní kievská třída) bych doporučoval každému, kdo si myslí že zde panuje divoký východ, a musí se bát o život. Ulice jsou plné lidí, a panuje zde čilý ruch a nejen tady. Celé město je večer rušné a krásně osvětlené. Lidé chodí po ulicích, baví se, v podchodech metra hrají kapely a malíři malují obrázky a karikatury. Celé to působí velice příjemně a pohodově. Na ulici je spousta stánků s pitím a občerstvením.
Další zónou kam se dá zajít večer je ostrov na Dněpru, Hydropark. Vedle sebe je tam nacpáno, několik desítek restaurací, diskoték a barů. Všude voní pečené maso, dělá se gyros nebo párky v rohlíku kterým tu říkají krásně chot-dog. 
Kiev je svým založením město nové s širokými třídami a bulváry. Většinu budov tvoří novější zástavba. Například když přejedete po Pivdennym mostu na Levyj bereg , rozprostře se před vámi něco jako Jižní město v Praze. Všechny bloky domů jsou zde asi podstatně větší a mezi nimi je také mnoho výškových budov. Tato část města také žije čilým stavebním ruchem, a za těch pár dní které jsem v Kievě prožil si siluetu jeho obzoru nedokážu představit bez množství stavebních jeřábů, které jsou tak nějak prostě všude. Jeden z nich byl dokonce v areálu Kievsko-Pečerské lavry, což je komplex pravoslavných církevních památek, který by se snad dal trošku přirovnat k našemu Pražskému Hradu, i když chápu že někoho kdo ví o historii by tento příměr asi zvednul ze židle.
Ale zpět ke Kijevu samotnému. Moderní čtvrti s výškovými budovami občas prudce kontrastují se starší zástavbou snad z padesátých let. Ta je naopak místy až extrémně zanedbaná a některé balkonky vypadají že na svém místě setrvávají už jen tak náhodou a každou chvíli se musí zřítit do ulice.
Pokud by vás zajímalo, jak drahé jsou v Kievě nemovitosti, tak náš průvodce Valerij , tvrdil že byt 3+1 v novostavbě vyjde asi na sto tisíc amerických dolarů a v centru je cena asi dvojnásobná. Je pravda že v metru jsme viděli reklamy realitních kanceláří které nabízely metr čtvereční výškové novostavby  asi v přepočtu za dvacet tisíc, takže je snad i reálné. Prostě žádná láce.
Moje oko také spočinulo na nějaké té slečně, a že jich zde není málo. Ukrajinky, nebo aspoň ty z Kieva jsou parádnice,  které bez botek na podpatku a pečlivě vybraných šatů, nejdou ani s košem. To kupodivu platí i o mužích, kteří na rozdíl od těch na které jsme zvyklí doma, nenosí tesilky , šusťák a bekovku, i když teplákové soupravy se zde také objevují, ale většinou renomovaných značek.
U odívání Kievanek jsme se shodli na jedné věci, že některé modely jsou natolik „odvážné“ že potkat dotyčnou například v Praze, tak ji stoprocentně a bez váhání označím jako šlapku. Zde to tak nefunguje, protože pak by se čtvrtina mladých slečen v tomto městě, musela živit nejstarším povoláním

4.6 Černobyl

 Je devět ráno a na nás před domem čeká vůz. Po necelých dvou hodinách jízdy dorážíme na kontrolní bod  Ditjaky, který je vstupní branou do černobylské zakázané zóny. Ta tvoří kruh okolo elektrárny o poloměru 30 Km a rozkládá se na území Ukrajiny a Běloruska.
Vojáci kontrolují naše pasy a porovnávají je s čísly která mají dopředu nahlášena. Vše je naštěstí v pořádku a tak auto uhání dál na městečko Černobyl, které je správním střediskem celé oblasti. Žije v něm asi dva tisíce lidí, kteří mají na starosti vše co je potřeba k chodu zóny vysídlení.
Na první pohled se to zde od normální krajiny zas tak moc neliší. Jedinou věcí která vám na první pohled připomene že projíždíte krajinou která není obydlena, je přebujelé křoví na okrajích cest a pole na kterých díky náletu občas roste nějaký ten strom a hlavně vysoká tráva.
Řidič zajíždí ke správní budově Agentury pro informace o Černobylu.. Zde nám průvodce na mapách ukazuje zóny z různým stupněm zamoření a vypráví o tom jak probíhala evakuace a co vlastně ten den uvidíme.
Po chvíli nasedáme zpět do auta a vyrážíme směr Černobyl. Cestou je v dáli vidět  radarová stanice Černobyl 2, tyčící se do výše 150 metrů a průvodce nám ukazuje na kopečky které dříve byly nějakou vesničkou. Její zamoření bylo ale tak vysoké, že byla celá stržena a zahrabána pod zem. Za chvíli se blížíme k samotné jaderné elektrárně. Projíždíme okolo budov které slouží jako sklady jaderného paliva a chladící věž. Zastavujeme na vyhlídce na všech  šest bloků jaderné elektrárny. Z toho ještě ve dvou z nich probíhá  doposud jaderná reakce. Reaktory sice elektřinu již nevyrábí, ale blok nelze zkrátka jednoduše vypnout a musí prostě dojet….
Vystupujme ven, a jsme varováni abychom v žádném případě nechodili ze silnice. Ta je totiž dekontaminována, na rozdíl od okolní půdy. Nasedáme a jedem přímo k sarkofágu. Přitom objíždíme celou elektrárnu,  na tomto kousku se nesmí fotit. Prohlížíme si celý objekt, který obsahuje čtyři reaktory slepené do jedné celistvé budovy. Opodál stojí ještě pátý blok obklopen jeřáby, jakoby v opravě. K ní opravdu došlo, ale byla přerušena výbuchem čtvrtého bloku v roce 1986 a dnes je tento výjev jen smutnou pohlednicí času který se na této stavbě zastavil.
Zastavujeme u čtvrtého reaktoru, tedy spíš u sarkofágu, který se tyčí nad jeho zbytky. Náš průvodce vytahuje „radiometr“ a ukazuje nám aktuální radiaci. Je něco přes 500 mR (Micro Roentgenů). Tohle místo je plně dekontaminováno a sověti vyměnili i půdu v okolí , takže je možno se volně pohybovat. Chvilku se koukáme na místo největší jaderné katastrofy v dějinách lidstva. Jsme vzdálení asi dvě stě metrů od místa které dodnes nahání hrůzu mnoha lidem.

Kiev – aneb je libo lahváče ?

 Dalším specifikem Kievanů, kterého si všimnete hned po příjezdu do města, je pití piva z lahví na veřejnosti. Mávnete rukou co je na tom , u nás přece není nic divnýho potkat houmlesáka s flaškou před nonstopem nebo dělňase cestou ze svačiny jak se zalejvá jednou desítkou, ale tady to má gigantické rozměry. Procházíte se po Chresčatiku, a proti vám jde milenecký pár, drží se za ruce a každý z nich třímá lahváče. Pár metrů za nima managerskej typ, oblek kravata, mobil za deset tisíc a přihne si z lahve slavutiče. Tři slečny v družném rozhovoru, pomlouvají svou nepřítomnou kamarádku, a každá z nich si drží butylku. Čím víc k večeru, tím víc lidí pije. Centrum je plné kiosků, takže sehnat si pivo třeba v jednu ráno opravdu není problém.
Když jsme u toho, ochutnali jsme na Ukrajině několik piv. Jedno se jmenovalo „ariva“ prý latinskoamerický typ piva. No snad třístupňové pivo , nejvíce připomíná minerálku s pivní příchutí. Další pivko co jsme ochutnali byl Slavutič. Měl jsem na něj dobré reference a celkem mi i chutnal. Moji přátelé se na něj ale už moc netvářili. Poslední a asi nejlepší značkou, kterou jsme ochutnali, bylo Černiševskyje (snad si to pamatuju dobře). Bylo dobré jak z lahve, tak kupodivu i z dvoulitrové petky, kterou jsme dostali jako padarok. Příznivce českého piva jistě potěší, že jednou z nejrozšířenějších značek je tu i Staropramen a reklamy a zelené kiosky z jejich logem je v centru města vidět na každém rohu.

Letecké Muzeum – Kiev Zhuljany

Tak sem jsem se hodně těšil, opravdu moc. Ráno ovšem vypadalo všechno šedě. Nad městem husté mraky a zdálo se že bude pršet. Nechtělo se nám hledat cestu tak jsme se nechali na letiště odvézt taxíkem. Samotné muzeum je ale vzdáleno od budovy aerodroma asi dva kilometry. Udělali jsme si tedy procházku a mezi tím začalo opravdu poprchávat. Přicházíme k samotnému muzeu a… zavřeno. Pondělí i úterý, což jsou jediné dva dny, které jsme ještě na v Kievě. V této chvíli mi klesla nálada na bod mrazu, byl jsem zklamaný a naštvaný, na celej svět, na ukrajince na všechno. Teď se naštěstí projevila asertivita mého kamaráda Pavla. Před vchodem do muzea chodili dva metaři tak jednoho z nich zmermomocnil a najednou jsme byli uvnitř a stáli před správní budovou. Za chvíli se objevil člověk, který se ptal jestli si přejeme exkurzi. Horlivě jsme začali přikyvovat že ano. Řekl mi ať jdu s ním, že je to potřeba zaplatit. Čekal jsem že se bude jednat o nějakej úplatek, ale dorazili jsme do kanceláře a slečna na mě sice koukala jak z jara,  kde se tam beru, pak mi ale z bločku utrhla lístky, napsala bumážku a šlo se.
To co následovalo po tom, byla absolutně nejlepší návštěva muzea, výstavy, či jakékoliv podobné akce, kterou jsem v životě zažil. Náš průvodce byl prostě vynikající a i na nás muselo být vidět že jsme z exponátů nadšeni a on z toho měl očividnou radost, že se nám líbí.. I když výklad byl rusky, rozuměl jsem celkem dost a informací které se na nás valily byly opravdu kvanta.
Nevím jestli ta exkurze měla probíhat tak jak jsme ji zažili ale asi pět minut po začátku, začalo pršet. Běželi jsme se tedy schovat. A to do IL 62. Během pár chvil byly dveře otevřeny a my uvnitř. Dostali jsme k tomuto letounu podrobný výklad, včetně toho že se traduje, že původní plány letounu VC10 kterému je Il62 až nápadně podobný prý získali sovětští tajní agenti v Jihoafrické republice. Takovou perličku jsme pak dostali prakticky k výkladu o každém letadle. Například k Migu 25 jsme se dozvěděli že je chlazený 240 litry čistého alkoholu a jeho konstruktér Mikojan, prý prohlásil že když vlast přikáže, tak ho klidně naplní gruzínským koňakem.
Protože neustále pršelo, tak výklad o dalších letounech se nejdříve odehrával za kniplem  zmíněné Il62, poté z pod Il86 z kabiny Mi8 a pak z obrovského cockpitu největšího vrtulníku na světě  Mi28. Pak už přestalo pršet a dál jsme mohli pěkně venkem. Prohlídli jsme si všechno co šlo. Mají zde takové rarity jako první sériově vyrobené Tu-104 První vůbec vyrobený Il86 s registrací RA86000, dvě nádherné Tu-22, jednu kompletní druhou zatím bez motorů, první stíhací letoun s kolmým startem na světě Yak 38, polovina z nich prý havarovala, a spoustu specialit o kterých jsem v životě ani neslyšel. Vypisovat bych to mohl prakticky do nekonečna, spíš bych vám doporučil, pokud jste nadšenci, stejně jako já, se tam jet podívat. Opravdu stojí za to.

Kiev – doprava po městě

 Tak těch možností je opravdu hodně. Za prvé jezdí tady metro. Soupravy jsou zde stejné jako byly dříve v Praze. Trasy jsou také tři. Na to jak je Kiev velké město, je to celkem málo. Někoho taky může zmátnout že pokud přestupujete z jedné trasy na druhou, tak se každá stanice jmenuje jinak. Vagony jsou vyvedené v ukrajinských národních barvách, tj. v modré a žluté a metro jezdí častěji než v Praze. Také si ale nedělají problém s tím zdali stačí všichni nastoupit a vystoupit. Prostě lidi  se natlačej ven a dovnitř a za dvacet sekund se jede, ať to stihnou nebo ne. Zajímavým kontrastem k někdy i padesát let starým vozům metra je že jsou všechny vybaveny LCD display, které vám ukazují jméno stanice na které se nacházíte , jméno následující a taky spoustu reklam.  Také eskalátory jsou ve většině stanic neskutečně dlouhé, takže pokud by jste si koupili nahoře kafe, cestou dolů ho stihnete i vypít.
Specialitkou jsou turnikety, fungují na žeton a ve většině stanic se setkáte s moderními, ale někde mají ještě starý sovětský model „past“.  Tento pekelnej stroj funguje tak že ve směru z metra ven vás nechá projít, ale pokud chcete dovnitř a nevhodíte žeton, tak těsně před váma, přibouchne vrátka. Na lanovce jsem viděl asi pětiletého chlapečka neznalého tohoto vynálezu a dostal pěknou šlupku.
Ve městě dál jezdí trolejbusy české provenience, v neuvěřitelném stavu, asi stokrát přetřené, omlácené. Lístek (kvitok) se kupuje přímo uvnitř u průvodčí a označíte ho ve strojku kterých je v každém voze asi deset.  Tramvaje jsou také české a také vypadají hrozně. V autobusové dopravě se lze setkat s neuvěřitelným množství typů a modelů. Některé z nich vypadaly tak, že přivézt to sem, tak to okamžitě koupí Technické muzeum jako raritu, jiné vypadaly nové a moderní. Specialitkou je „maršutnoje taxi“ neboli maršutky. Jezdí jich tu neuvěřitelné množství. Jedná se o mikrobusy s pevně danou cenou jízdy, které jedou určitou trasu, na které si můžete libovolně nastoupit a vystoupit. Pokud to jde, teda. Platí se přímo řidiči, ti co se k němu nedostanou přes nával, pošlou hřivny po těch co stojí před nima. Opravdu zážitek.
Po městě se dá jezdit i taxíkem. Vyjde to tedy podstatně dráž než padesát kopějek za metro, či hřivnu padesát za maršutku, ale pořád je to na české poměry velmi levné. Pokud si berete taxi domluvíte si cenu předem, spousta z nich nemá ani taxametr, a jede se. Pokud jsme jezdili, snažili jsme se preferovat vozy Volha. Ne že by byly nějak lepší, ale tím se prostě tady už skoro nesvezete. Jinak je možnost si stopnout jakékoliv auto co jede okolo, pokud vám zastaví, dohodnete se za kolik a kam a dotyčný vás rád odveze a také i levněji než taxikář.  

Valerij

 Tento chlapík se jako spousta dalších kievanů živí tím že vozí lidi svým vozem jako „černý taxikář“. On vlastně není ani z Kieva, ale bydlí v městečku Borispil kousek od něj. Pokud by vám ten název něco říkal, tak vězte, že stejně se jmenuje letiště hlavního města které se zde nachází. A právě  při čekání na autobus, který odjíždí od nádraží (vagzal)  na letiště jsme ho potkali. Přišel s nabídkou odvozu svým mercedesem, prý za deset dolarů. Abych upřesnil, jednalo se sice o vůz Mercedes-Benz, ale rok výroby se podle mě značně blížil datu mého narození a technickým stavem nad kterým by i naše úplatné techniky na STK trefil šlak. Například na pneumatikách najít vzorek by byl úkol hodný Sherloka Holmesse s milým Watsonem a kolektivem. Zpět tedy k jeho nabídce. No odmítli jsme jí, s tím že máme už domluvený odvoz busem za dvacet hřiven na osobu. Chvilku se nám sice ještě snažil namluvit že cesta stojí třicet a že za osmdesát, později šedesát nás tam hodí taky , ale nevypadali jsme že bychom se dali ukecat, tak nakonec přišel s návrhem že nás tam hodí za stejnou cenu jako autobus. To už jsme souhlasili a jelo se. Valerij je velmi upovídaný chlapík a proto nám hned na začátku sdělil že byl v Čechách na vojně, jako skoro každý druhý ukrajinec, a ti co ne tak u nás aspoň pracovali, a celou cestu něco vyprávěl. Říkal nám jak se která část města kterou jsme zrovna projížděli jmenuje, co dělá  sám se živě zajímal o to proč jsme přijeli do Kieva, kde jsme byli a podobně. Mezi tím jsme dorazili na letiště a rovnou jsme se domluvili i na cestě zpět do města, že na nás počká. Prohlídli jsme si terminály a zjistili že zde zase tak moc zajímavého není. Na čtyřmilionové město je letiště velmi malé a ani se zde nepokocháte pohledem na startující a přistávající letouny, protože je obehnané vysokou betonovou zdí. Tímto zjištěním jsme se „pochlubili“ i našemu řidiči, který ovšem zareagoval velmi podnikavě. „Ja vam pakažu, kdě vazmožno pasmatriť samaljoty“  a jelo se. Objeli jsme letiště z druhé strany a ocitli jsme se u bývalé vojenské části Borispilu. Tady jsme byli dovedeni k plotu, kde sice o moc výrazně lepší výhled na runway nebyl, ale zato tam stálo hned několik odstavených An12, An24  a jedna Tu134. Co mě ovšem dostalo byla dokořán otevřená brána na letištní plochu. Protože provoz na letišti byl velmi malý a za celou dobu jsme viděli jen A320 Donbasaero, tak jsme zaveleli k návratu do města. Řekl jsem Valeriovi ať nás hodí k cirkusu. Ne že bychom chtěli na představení, ale naproti je obrovský obchoďák a my potřebovali nakoupit důležité komodity na cestu domů, jako Coca Cola Vanilla a Kaviár.  Když to Valerij slyšel, začal nám to vymlouvat. Prý se jedná o jeden s nejdražších obchodů ve městě a že nás zaveze někam kde je levněji. Prý za tu samou cenu. Dojeli jsme k obchodu který se jmenoval Metro a nápadně připomínal naše Macro. Říkali jsme že u nás ně vazmožno, pokud nejseš podnikatel. Jak jsem za asi tři minutky zjistil zde také ne, a tak jsme jeli ještě o hypermarket dál. Tady zase vyvstal další problém, všudepřítomný abměn valjůt zde  nebyl a my měli už asi jenom sto hřiven. Opět nám vypomohl náš průvodce který nám prostě půjčil. Naplnili jsme jeho auto colou a vyrazili snad konečně k domovu v centru Kieva. Cestou jsme si ještě domluvili jeden zajímavý výlet na možnou podzimní návštěvu Kieva, srovnali dluhy, zaplatili za dopravu a rozloučili se. Musím říct že díky němu jsme poznali hlavní město a jeho okolí zase trošku jinak a hlavně jsme se dozvěděli spoustu věcí o životě jeho obyvatel a jejich starostech, trápeních a radostech. Mimochodem, všechny ty naježděné kilometry a celé odpoledne jeho času nakonec vyšlo na devadesát hřiven.

Hranice – aneb jak jsem se opravdu bál .  

Po asi osmi hodinách jízdy, dojíždíme zpět na hraniční přechod Krakowiatz. Už na dálku nás vítá dlouhatánská kolona aut. Poslušně se zařazujeme a čekáme. Hned k nám přichází chlapík a ptá se jestli nechceme jet bez čekání. Za 50 Euro. Posílám ho do… patřičných míst a čekáme. Po dvou hodinách se hneme asi o deset metrů dopředu a začíná nám pomalu docházet trpělivost. Naštěstí nějaký dobrák odmontoval kus svodidla tak se vymotáme z kolony a zkoušíme jiný hraniční přejezd vzdálený asi třicet kilometrů, kam dojíždíme už za tmy. Zde se ale situace opakuje, zase dlouhá kolona  a přechod v nedohlednu. No nic, zkoušíme to , zapínám výstražná světla a předjíždím celou kolonu. Celnice je na kopci a asi ve dvou třetinách stálo policejní auto. Zastavuji a přibíhá chlapík se stejnou nabídkou jako v Krakowiatzi. Tentokrát tedy nechtěně souhlasíme, a on ukazuje abych auto postavil na levou krajnici. Pomalu k nám dojíždějí policajti a začínají prudit. Što tady staješ… neodpovídám tak začíná znovu křičet. V tom přibíhá náš člověk a chvíli se s ním hádá. Za chvilku naštěstí odjedou. Domlouváme podrobnosti, dostanou nás dopředu a pak jim zaplatíme. Jeden z nich si sedá k nám do auta ostatní z bandy běží nahoru, vyjíždíme v protisměru až na kopec kde se auta dělí do pruhů. Zprava vyjíždí kamion, v právo vprávo, bístro bístro, křičí chlapík za mnou a já se nacpu po díry vytvořené kamionem. V levo bístro bístro. Typovi se zřejmě nelíbí že se málo cpu, ale už stojím v jednou ze dvou pruhů pro osobáky. Jeho lidi mi říkají abych vypnul motor a světla. Hned přibíhají někteří z těch před které jsme se dostali. Naše „ochranka“ však funguje poměrně dobře a tak je naštěstí brzy vše vyřešeno. Stojíme v setmělém vozu a koukáme kolem sebe. Jak brzy zjišťujeme takovýchto skupinek „předbíhačů“  je tu několik a každá si chce dopředu nacpat svoje „klienty“ Navzájem se přetlačují a vypadá to že se mezi sebou musí začít, každou chvíli prát. Pobíhají sem a tam a navigují svoje vozy v koloně.
Najednou přibíhá náš chlapík a naviguje nás kamsi doprava. To je na chodník. Vjíždím tam a předjíždím dalších asi osm nebo deset aut  a nastrkuju čumák vozu mezi další dvě auta. Řidičům se to asi moc nelíbí ale proti asi šesti chlápkům kteří stojí okolo nemůžou nic dělat. Prostě když se kolona pohne, postaví se před ně, a mi vjíždíme do kolony asi sto metrů před vjezdem na hraniční přechod. Chlapíci mi ukazujou abych se nacpal hned na nárazník auta před sebou a tak to dělám. Kdo to nedělá je předběhnut. Atmosféra houstne, nervy jsou napnutý. Přichází náš člověk pro prachy, dáváme mu pade, a hned začne opět. A teď odměna pro nás, to je na úplatek pro celníky, eto charošaja rabota nět ? Jiščo peděsiať euro. Tak teď mě fakt naštval, už mi ujížděj nervy, říkám že něj, on gavatril peděsiať , ja dal peděsiať. Što my , mi ničevo? Eto pro tamóžnika (celníka) . To už se neobtěžuju z ruštinou a prostě na něj hulákám že mě to nezajímá. Do okna se nakláněj další, a hádám se , říkám že ani prachy nemáme, ať vypadnou od těch dveří. Tak dvě sta grivěň. Něť a jde do tuhýho .Ukazuju mu peněženku prázdnou, je tam asi sto padesát korun. Českyje krony, davaj tišic.. jdi do hajzlu , už jste dostali. Dej mu je, říká mi Petra ze zadního sedadla, já mám taky a podává peníze dopředu. Ona má , ona ma ty tože daj tri sta… Dej mu je prosím tě, fakt tě moc prosím … kašli na to. No dávám mu tři kila , podáváme si ruce a hotovo. Vyřízeno. Bussines je bussines.  Ale moje nervy jsou na pochodu. Koukám že se kolona hla. Najednou se před auto staví nějakej chlap a za strany začíná zatáčet dodávka. Kašlu na všechno a prostě do něj vjíždím autem. Chlapík se zapotácí a já čekám bitku. Už je mi celkem všechno jedno. Koukám kde je naše sqadra. Stane se ale něco co mě překvapilo. Chlápek se otočí chvilku nevěřícně zírá a pak řekne pajéď, a mi se srovnáváme do kolony.  Bez světel přilepení na zadek auta před námi dojíždíme až ke vstupu kde si nám vypíšou  kartu avtamabilneho transporta a necháváme se odbavit. V celé velké celnici odbavují jen dvě okýnka a jeden celník kouká do vozů. U nás nechce ani vidět kufr, mrkne na pasy , aaa Čechya , u vas valuta ? Dvastapeděsiať euro, viace niět ? Něť . V poho.
Na polské straně to samé, naštěstí bez přetlačování, ale polský úřední šiml si s tím ukrajinským vůbec nezadá. Možná jsou ještě pomalejší. To už jsem ale vytočenej, a z kolony hulákám nadávky směrem k celnici.